Kritiky

Zwei Brüder im Geiste - virtuos

Frankenpost, 12. 7. 2014
 
 
 

Pocta Janu Dismasovi Zelenkovi

Praha, kostel sv. Šimona a Judy, 8. 4. 2014

Julius Hůlek, Hudební rozhledy 6/2014, s. 15-16
 
 
 

Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Brno, 15. 5. 2014

Boris Klepal, 16. 5. 2014, Brno/město hudby
 
 
 

Revue hudebních nosičů

G. P. Telemann – Dvanáct fantazií, B. Britten – Šest metamorfóz podle Ovidia, Vilém Veverka - hoboj

Lukáš Vytlačil, Hudební rozhledy 4/2014, ročník 67, strana 62
 
 
 

"Pretty Yende - Fenomén na startu"

27. 1. 2014, Praha, Obecní dům: Pretty Yende, Vilém Veverka, Pražská komorní filharmonie, dirigent Christopher Franklin, cyklus Nachtigallartists

Anna Šerých, Hudební rozhledy 3/2014, ročník 67, strana 14-15
 
Esprit hobojisty Viléma Veverky je evidentní, střídal pěvecké výstupy Pretty Yende svými sóly. Zněly hobojové transkripce árií, sopránových i tenorových (Come uno spirto angelico z Donizettiho opery Roberto devereux, Speral vicino il lido, KV 368 W. A. Mozarta a přeslavná árie Maria z West Side Story Leonarda Bernsteina), hlavně pak vábivá melodie Gabriel´s Oboe, kterou Ennio Morricone zkomponoval do filmu Misie. Prvotřídní umělec a prvotřídní hobojový zpěv ukázal, jak podmanivě se hobojový témbr blíží lidskému hlasu, když hráč je pravý muzikant. Morriconova originální hobojová skladba nadchla beze zbytku...
 
 

Posluchači byli sešviháni bičem Janáčkova komorního orchestru

Ostrava, 10. 3. 2014

Milan Bátor, 11. 3. 2014, ostravan.cz
 
"...Sólového partu se ujal Vilém Veverka. Jeden z nejlepších českých hobojistů mne od prvního okamžiku, kdy vstoupil na pódium, málem zhypnotizoval. Tak předně jeho úklona publiku byla skoro až k zemi. Taková pokora, že jsem se až zastyděl. Ale jeho hra! Ztratil se v monumentálním nadčasovém hudebním baroku, vypadalo to, že se povznesl nad reálnost přírodních zákonů a sil, nad tektonickou skutečnost skladby. Při pianissimech se přikrčil k zemi, v crescendech rostl a zvětšoval se. Na orchestru – zejména na vedoucím Jakubu Černohorském visel očima, chvílemi se neudržel a dirigoval si volnou rukou tempo. Byl jednoduše hudbou úplně pohlcen a bylo fascinující být u toho a užívat si jeho naprosto bezchybné, precizní a oduševnělé pojetí sólového partu..."
 
 
 

1. koncert KPH v sezóně 2014

Telč, 6. 2. 2014

/zadina/, 7. 2. 2014
Krásný zážitek mělo možnost prožít asi 40 posluchačů. Z rozhovoru s umělci po koncertu vyplynulo, že šlo o oboustrannou radost, že se jim před naším publikem hrálo dobře. Ze zkušenosti vím, že podobný pocit sděluje i mnoho dalších stejně významných a slavných umělců.
Pan Veverka srovnával pocity dnešního dne v Telči a dne před tím, kdy hrál před zaplněným Rudolfinem. Interakce s vnímavým, byť nepočetným publikem, ho inspirovala stejnému maximálnímu nasazení jako v Praze. Je to pro nás veliká pocta od umělců, kteří účinkovali na podiích světového významu a prestiže.
V souvislosti s počtem hostů a stavem sálu někdo pronesl, že si Telč něco takového ani nezaslouží. Rád bych oponoval. Myslím, že my, kteří jsme byli přítomni, jsme si to zasloužili a zasloužili si to i umělci, kterým se u nás líbilo a užili si to. I nás 40 tvoří střípek obrazu Telče, byť jen nepatrný. Ne vše se dá vyjádřit jen kvantitou a penězi...
 
 
 

Příliš skromná Pretty Yende

27. 1. 2014 Praha, Obecní dům: Pretty Yende, Vilém Veverka, Pražská komorní filharmonie, dirigent Christopher Franklin, cyklus Nachtigallartists

Svatava Barančicová , Opera PLUS, 28. 1. 2014
 
 
 

Češi ve Slovenské filharmonii

Juraj Bubnáš, Opera PLUS, 20. 1. 2014
 
...Podobný návrat v čase ako Respighi absolvoval v roku 1945 aj Richard Strauss, keď komponoval Koncert pre hoboj a orchester D dur. Autor monumentálnych symfonických básní sa na sklonku života rozhodol opustiť obľúbenú šírku orchestrálneho aparátu a zvolil si obsadenie malého klasicistického („mozartovského“) orchestra. Tri časti koncertu, plynule prechádzajúce jedna do druhej, ponúkajú obrovský priestor sólistovi prezentovať kultúru tónu, technickú pripravenosť i otvorenosť pre komunikáciu s orchestrom. Mladý český hobojista Vilém Veverka sa tejto neľahkej úlohy zhostil s absolútnou ľahkosťou, a zvládnutím pomalého tempa v druhej časti ukázal aj svoju obdivuhodnú dychovú techniku. Za zaslúžený potlesk sa publiku odvďačil prídavkom – prvou časťou z cyklu Šiestich metamorfóz podľa Ovídia pre hoboj sólo od Benjamina Brittena. (Tu treba pripomenúť, že celý cyklus Vilém Veverka v minulom roku nahral na CD vydavateľstva Supraphon, spolu s Fantáziami pre sólový hoboj Georga Philippa Telemanna.)...
 
více o koncertu konaném 16. a 17. 1. 2014 v Bratislavě na http://operaplus.cz/cesi-ve-slovenske-filharmonii/
 
 

Vilém Veverka a jeho fantazie a metamorfózy

Boris Klepal
 
Dvanáct fantazií Georga Philippa Telemanna, šest metamorfóz Benjamina Brittena a jeden hoboj. Svou zatím poslední supraphonskou nahrávku přirovnává Vilém Veverka k sólovýstupu na osmitisícovku – je to hodně sebevědomé prohlášení, ale také oprávněné.
 
Zatím poslední nahrávka sólového hobojisty Filharmonie Brno Viléma Veverky se mi dostala do rukou sice se zpožděním, ale v tomto případě se naštěstí nezabýváme hudbou, které by čas něco ubral. Po předchozím supraphonském CD v triu s Kateřinou Englichovou a Ivem Kahánkem z roku 2009 se tentokrát jedná o sólový výstup se vším všudy. Vilém Veverka ostatně v bookletu cituje Reinholda Messnera („Jsem jedny plíce.”) a když začnu z nezvyklého konce, sedmdesátiminutové CD je pozoruhodné už jako sportovní výkon. Je mi samozřejmě jasné, že Vilém Veverka nenatočil přes sedmdesát minut hudby na jeden zátah, ale dojem vytrvalého postupu je z alba silně cítit.
 
Nahrávku otevírá Dvanáct fantazií pro flétnu Georga Philippa Telemanna, k nimž tvoří protiváhu Šest metamorfóz podle Ovidia Benjamina Brittena. Brittenovo dílo si s barokní hudbou obecně velmi dobře rozumí, zde k vnitřnímu souznění přispívá i antická inspirace jeho skladeb. Telemannovy Fantazie slyšíme pochopitelně v provedení s hobojem, čímž se dostávám k podstatnému rysu nahrávky: nejedná se o historicky poučenou interpretaci. To uvádím jako pouhý fakt bez jakéhokoliv hodnotícího záměru. Vilém Veverka hraje na současný nástroj a jeho interpretace je rovněž současná. To ovšem neznamená, že by byla individualisticky samolibá, což už myslím jako jednoznačné plus.
 
S notovým zápisem se tu zachází velmi uctivě, repetice se nevynechávají a jsou patřičně zdobené. Tady bych ale poukázal na skutečnost, která mi z hlediska stylu provedení přijde jako zásadní. Vilém Veverka se nenechává strhnout pocitem, že by měl zdobit co nejvíc a předvádět, kolik tónů zahraje za vteřinu. Jeho koloratury jsou promyšlené a střízlivé, i když místy lehce provokující – mám na mysli třeba glissando v závěru Fantazie č. 3. Ten nejzásadnější virtuózní rozměr – který k baroku zcela nutně patří – se ale soustřeďuje na práci s barvou nástroje a vůbec zvukovými a dynamickými možnostmi moderního hoboje. Dechové nástroje celkově prodělaly od svých barokních verzí obrovský vývoj a vysunout interpretačně do popředí právě tuto skutečnost pokládám za velmi dobře uvážené. Navíc se tím pochopitelně sjednocuje i vyvažuje svět Telemannův a Brittenův. Telemannovy Fantazie mají dominantní postavení, co se týká rozsahu, zvukově a stylově ale nahrávku ovládá dvacáté století – tedy Britten.
 
Dvanáct fantazií je rozsáhlá cyklická skladba, která reflektuje průřez durovými a molovými tóninami v rámci stupnice – začínáme v A dur a končíme v g moll. Už z počtu skladeb je patrné, že řada nevyplňuje celou chromatickou škálu, což vede k myšlence, že se autor vyhnul tóninám, které by se na dobový nástroj nedaly zahrát (pro jaký nástroj Telemann své Fantazie zamýšlel, není úplně jasné). Cyklus decentně rozděluje na dvě symetrické šestidílné části Fantazie č. 7, která začíná zřetelně vybočující francouzskou ouverturou. Kompozičně vybočují i části, které jednohlasému nástroji určují fugu (např. Fantazie č. 3) nebo passacagliu (Fantazie č. 5). Tyto „lineární polyfonie” mi vzdáleně evokovaly tvorbu Pavla Zemka Nováka – jako reprezentant současnosti se na nahrávce místo Brittena klidně mohl objevit on.
 
Brittenovy Metamorfózy tvoří šest charakteristických skladeb, v nichž na první poslech zaujmou výrazná melodická témata. Jejich nálady se pravidelně střídají, pomalejší části na mě působí víc. Lépe v nich vynikne Brittenova melodická invence i Veverkův objemný tón a zpěvný přednes. Viléma Veverku a jeho hráčské schopnosti i zaujetí hudbou jsem chválil už několikrát u nás i jinde. V Metamorfózách stejně jako v Telemannových Fantaziích nezapomíná na svou virtuozitu, ale netlačí ji prvoplánově dopředu. Hraje uvolněně, výborně frázuje.
 
Nahrávka byla pořízena v kostele sv. Františka z Assisi v Praze a je zdařilá i po zvukové stránce. CD má pěkný, většinou černobílý booklet, jediné barvy na obálce obstarává logo Supraphonu a mechanika a strojek hoboje. V centru pozornosti je samotný nástroj, interpret jako by se za ním ztrácel. Ve skutečnosti o sobě dává hodně vědět, ale způsobem, který přijímám rád a bez výhrad.
 
CD Telemann: Twelve Fantasias, Britten: Six Metamorphosis after Ovid / Vilém Veverka – hoboj. V roce 2013 vydal Supraphon, celková stopáž 73:00
 
 
 

Moravský podzim, 7. 11. 2013

Zpěvy hoboje a klavíru na památku Arnošta Parsche

Boris Klepal
 
Během koncertu Viléma Veverky a Martina Kasíka jsem si uvědomil, že letošní ročník Moravského podzimu neměl na programu klasický pěvecký recitál. Virtuózně ovládaný hoboj s kongeniálním klavírem jej ale nahradily po všech stránkách. Dechové nástroje mají k lidskému hlasu pravděpodobně nejblíž a Vilém Veverka zachází s hobojem jako by s ním byl srostlý. Vynikající technika dechu mu umožňuje hrát v podstatě libovolně dlouhé tóny bez zachvění, jeho projev není násilný, ale zároveň je vidět, že hraje nadoraz. Dává do hraní všechno, vypadá, že je hudbou až fanaticky posedlý a právě prováděná skladba je pro něj tou nejdůležitější věcí na světě. Martin Kasík vedle něj působil navenek klidnějším dojmem, ale energie a samozřejmost, která sálala z jeho projevu, byly stejně neoddiskutovatelná.
 
Program koncertu byl složen výhradně z autorů dvacátého století a večer byl věnován nedávno zesnulému skladateli Arnoštu Parschovi. Zpráva o jeho smrti prošla kolem téměř bez povšimnutí, referovali jsme o ní s lítostí a se zpožděním, i když zřejmě jako jediní. Arnošt Parsch je s Moravským podzimem svázán zcela neodmyslitelně – byl tajemníkem Mezinárodního hudebního festivalu od roku 1977 a v roce 1990 se stal prezidentem direktoria. Dramaturgie naštěstí nebyla pohodlná a vzpomenula na něj v rámci hotového festivalového programu, který oba interpreti pohotově rozšířili o část Parschovy kompozice Vyletěl fták hore nad oblaky ve verzi pro hoboj a klavír – díky za to všem.
 
Úvodní Temporal Variations (Světské variace) Benjamina Brittena působily při zpětném pohledu jako roztomilá hříčka na úvod. Devítidílná kompozice zpracovává jedno téma v charakteristicky nazvaných částech – objevují se inspirace čistě hudební (Waltz, Tempo di Polka) i programní (Proslov, Hrozba). Skladba na mě působí lehce humorným a ironickým dojmem, což podtrhuje skutečnost, že v části Chorál přebírá melodii paradoxně klavír. Následující Intermezzo Klementa Slavického pro sólový klavír mělo skutečně funkci zklidňující a lyrické mezihry vystřídané brilantní Toccatou. Martin Kasík předvedl opravdové „molto vivo“ a možná šel až za něj. U Klementa Slavického jsme zůstali i nadále v jeho Suitě pro hoboj a klavír. Tady bych řekl, že energické Scherzo došlo do interpretačního extrému, z nějž už nebylo kam vygradovat závěrečné Bacchanale. V této chvíli už se začala jasně rýsovat linie koncertu položeného na výrazném melodickém uvažování skladatelů a střídání kontrastních nálad. Jistě, nic nového pod sluncem, ale funguje to samo – přirozeně za předpokladu, že ty melodie a nálady někdo umí interpretovat, což ale Vilém Veverka i Martin Kasík umějí. Folklorní inspirace navíc vytvořily začátek oblouku k Parschově skladbě ve druhé části programu.
 
Vyletěl fták hore nad oblaky je zpracování slovácké balady – slyšeli jsme její první větu. Vilém Veverka se tu charakteru lidského zpěvu dostal asi nejblíž. S neveselým důvodem uvedení skladby souznělo i její teskné vyznění. Nicméně je to věc velmi krásná a bylo by hezké, kdyby ji oba umělci nastudovali – a případně i nahráli – celou. Mezi Slavickým a Parschem jsme se podívali do světa v Sonátě pro hoboj a klavír Francise Poulenca a výběru z Pěti kusů pro hoboj Antala Dorátiho. Zatímco Poulenc zapadal do výrazně melodického rázu večera, Doráti z něj přece jen mírně vybočil směrem k nervnějšímu vyznění. Vrcholem pro mě byla Sonáta pro hoboj a klavír Pavla Haase – závažná skladba bez vysvětlujícího názvu, ale s jasným mimohudebním obsahem. V roce 1939 Pavel Haas vyjádřil nadcházející hrůzy nacismu a obrátil se k české tradici citacemi obou našich velkých chorálů – husitského a svatováclavského. Skladba jde vlastně nazpět, od šílené současnosti se obrací k minulosti a duchovním jistotám české historie. Zvukový masiv skladby vytvářel klavír, hoboj s ním v extatickém závěru téměř splynul. Krásné, dojemné a nesentimentální finále.
 
 
 

Black and White Tears /CD/

M. Tužilová, Harmonie 4/2013, s.56-57
 
Marek Kopelent - Black and White Tears
Profil komorní tvorby jednoho z našich nejvýznamnějšícj soudobých skladatelů...
 
...Poslední [dílo] A few Minutes with an oboist (1972) bylo psáno pro festival v americkém Aspenu. Dostalo se mu sice jiných i velmi kvalitních provedení nahrávka z r. 2005 se sólistou Vilémem Veverkou však nemá konkurenci. Zaměření sólisty především na soudobou hudbu dodává interpretaci Kopelentovy skladby za doprovodu Ensemble 21 pod vedením Jakuba Hrůši excelentní vyznění.
 
 

VILÉM VEVERKA - Metamorfózy

G. P. Telemann – Dvanáct fantasií pro hoboj sólo a B. Britten – Šest metamorfóz podle Ovidia pro hoboj sólo

 
 

Právo, 1. 2. 2013

 
Hobojista Vilém Veverka ve svém druhém albu natočeném pro Supraphon zvolil pouze sólové komorní skladby bez doprovodu. Z barokních pokladů nahrál Dvanáct fantazií George Philippa Telemanna, z hudby 20. století Šest Metamorfóz Benjamina Brittena. Oba cykly dávají Veverkovi, sólistovi Filharmonie Brno, dostatečnou možnost prokázat skvělé ovládání nástroje a stylově excelovat v dílech rozdílných epoch. Zejména Telemannův cyklus, nejrozsáhlejší v dějinách dechových istrumentů, psaný původně pro flétnu, je mistrovskou metou každého dechaře. (VLA)
 
 

Santiago de Chile‚ 3. 8. 2012, "Mezinárodní sezóna" Beethovenovy nadace v Městském divadle hraběnek

VILÉM VEVERKA, EL OBOÍSTA VIRTUÓSO

Jaime Donoso A., kritika koncertu
 
Vilém Veverka, virtuózní hobojista
 
V rámci ‚Mezinárodní sezóny‘ Beethovenova nadace znovu obdarovala publikum města Santiago výjimečným hudebníkem, českým hobojistou Vilémem Veverkou, který ve středu účinkoval jako sólista doprovázený Chilským komorním orchestrem pod vedením Juana Pabla Inzquierdy.
V jeho podání zazněly dvě nádherné symfonie – Mozartova symfonie Haffner K.385 a Italská symfonie od Mendelssohna. Šťasný výběr těchto skladeb umožnil jejich srovnání, neboť sdílejí podobné rysy – jedním z nich je vrchol klasické rovnováhy, dalším projev romanticismu dobře ukotveného v dědictví klasické hudby.
Symfonie Haffner obsahuje ‚galantní‘ divertimento, serenádu a momenty síly a hloubky, které se rozvíjejí v Mozarových posledních symfoniích. Jedná se o poutavé dílo od svého dynamického počátku až po poslední větu, v níž jsou všechny skupiny orchestru dovedeny až na hranice virtuozity. Izquierdovo nastudování mělo všechny součásti Mozartova záměru: zářivost (jas), výraz a výjimečnou melodičnost.
‚Italská‘ symfonie začala s nakažlivým entusiasmem, ale měla mírně nerytmický projev v druhé větě a chyběla jí určitá dávka svižnosti a výrazu. Orchestr obnovil svoji jistotu v závěrečných dvou větách, které vyvrcholily ‚saltarellem‘ , jež přeneslo na publikum neodolatelnou chuť tančit.
Vilém Veverka se zaskvěl jako úžasný hobojista. Málo kdy je možné slyšet interpretaci (hru na tak obtížný nástroj) s takovou dechovou kontrolou, frázováním, výslovností, nádhernými melodickými oblouky, jemnou dynamikou a virtuozitou, která byla tolik přítomná v Mozartově koncertě K314, (s menšími nepřesnostmi orchestru v poslední větě), stejně jako v koncertu RV463 od Vivaldiho. Toto poslední méně významné dílo by bývalo bylo zapadlo mezi ‚běžné‘ (ustálené, opakující se motivy) Benátčana, nebýt Veverkova provedení. Veverka jej vynesl až na neočekávané výšiny využívaje své dominance v ornamentaci. Na bouřlivé ovace publika Veverka reagoval úžasnou interpretací ‚Pana‘, jedním z šesti kusů ‚Metamorfóz podle Ovidia‘ Benjamina Brittena. Bývali bychom chtěli vyslechnout i zbývajících pět...
 
 

„Zasněnost a hříchy mládí"

Neues Volksblatt, Georgina Szellers, 28.2.2012
 
„…Richard Strauss označil svůj hobojový koncert D dur op. 144 z roku 1945 za „cvičení zápěstí“, což však při poslechu sólového partu působí velmi zjednodušeně. Zvukově neustále přítomný sólový nástroj, i když ze strany skladatele bez mimořádných požadavků na hráčovu virtuozitu, rozehrál Vilém Veverka v celé škále možností, které nabízel jeho proměnlivý a s jasnou čistotou znějící tón. Do interpretace vložil veškerý svůj emocionální potenciál a potvrdil tak oprávněnost příměru „zasněný samotář“, kterým bývají někteří hobojisté označováni. Sólový přídavek /A.Doráti, „Lettre d´amour“/ působivě podtrhl jeho oprávněnost a výstižnost…“
 
 

HAYDNOVY HUDEBNÍ SLAVNOSTI

Lukavické matiné

Lukáš Vytlačil, Hudební rozhledy 11/2011, s. 15 – 16
 
Druhý festivalový den zahájil již hodinu před polednem a malá zámecká kaple doslova praskala ve švech (…). S klasickým programem sem zavítalo duo hobojisty Viléma Veverky a harfistky Kateřiny Englichové. Koncert zahájila Sonáta g moll pro hoboj basso continuo, kterou napsal Carl Philipp Emanuel Bach zřejmě v době svých právnických studií ve Frankfurtu nad Mohanem mezi lety 1734 – 1738. Naopak Sonáta e moll KV 304, je v originále pro housle a Wolfgang Amadeus Mozart ji napsal v Paříži v roce 1778.( …)Poločas programu pak patřil Sonátě c moll pro sólovou harfu Jana Ladislava Dusíka, která byla jak zajímavým zpestřením koncertu, tak i virtuózní ukázkou technických možností harfy v hudbě 2. poloviny 18. století. Do prostředí berlínského dvora (…) posluchače opět zavedla Sonáta F dur Františka Bendy, která byla komponována pro flétnu. Závěr programu pak tvořily skladby Reverie, Menuet a Prélude, jež v inspiraci klasickými formami hudby 18. století napsal impresionista Claude Debussy. Kateřina Englichová i Vilém Veverka patří mezi špičkové interprety, a to ve světovém měřítku. Jsou vybaveni dokonalou technikou i vynikající muzikalitou a díky několikaleté spolupráci tvoří skutečně výborně sehraný tým. K tomu připočtěme velmi dobře sestavenou dramaturgii, která významně umocnila jak celkový průběh programu, tak i rozdílnosti jednotlivých kompozic, a nevšední atmosféru zdevastované kaple. Kouzelné pak bylo toto spojení především v posledním čísle, kde se Debussyho snové skladby snoubily s půvabnými průhledy do sluncem a zelení zalité zámecké zahrady. Jednoduše řečeno – jedinečný zážitek, který potěšil jak to nejnáročnější hudební ucho, tak i poetiku duše.
 
 

CONCENTUS MORAVIAE

XVI. Mezinárodní hudební festival 13 měst (téma: České sny)
Freskový sál zámku Milotice: Vilém Veverka, Kateřina Englichová a Ivo Kahánek, 30. 5. 2011
 
kritika:
 
fotogalerie:
 
 

Festival soudobé hudby MusicOlomouc

Reduta Moravské Filharmonie Olomouc, 28. 4. 2011
 
(Olomoucký deník, 4. května 2011, s. 10)
 
 
 

Skladby 20.století v ukázkovém podání

Recenze koncertu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, 6. a 7. 4. 2011
 
 
 

Lutoslawski v Brně

Harmonie 12/2010, Ondřej Pivoda
 
Vrchol večera však jednoznačně patřil Lutoslawského Koncertu pro hoboj, harfu a komorní orchestr. A to především díky sólistům, harfenistce Kateřině Englichové a hobojistovi Vilému Veverkovi. Vynikající technická připravenost, skvělá souhra a umění vtáhnout posluchače takříkajíc do děje učinily z Lutoslawského koncertu nanejvýš delikátní lahůdku.
 
 

Virtuosos músicos checos, en Buenos Aires

Nuova Harmonia acercó un gran hecho artístico

La Nación, Argentina, Hector Coda, 29.9.2010
 
Los obras siguientes tuvieron como solista a un intérprete de excepcional calidad: el oboista Vilém Veverka. En primer término, intervino en el Concierto en Re menor BWV 1059 de Johann Sebastian Bach. Sobre el trasfondo sonoro de la orquesta, su trazo melódico destacó con nitidez expositiva un discurso que fue expuesto con admirable fluidez sonora, en medio del pujante y vital ritmo del conjunto que elaboró planos sonoros de distintiva definición dinámica.
 
El Concierto en Mi menor para oboe y cuerdas , del fecundo compositor germano del siglo XVIII Georg Telemann, fue ejecutado por el oboista con pureza sonora; su impecable articulación engalanó la obra con una nitidez y musicalidad que en su expresión alcanzó conmovedores acentos.
 
La segunda parte del concierto incluyó la encantadora Sinfonía simple op.4 de Benjamin Britten, obra orquestada exclusivamente para cuerdas que fue magníficamente interpretada. Especialmente, el "Playful pizzicato", uno de sus cuatro movimientos, fue un alarde de virtuosismo por el unísono de decreciente intensidad sonora del pizzicato en el que se alcanzó un pianissimo de gran sutileza.
 
 
 

Totaler Körpereinsatz eines Oboisten bei den Salzkammergut Festwochen Gmunden

Neues Volksblat, 10.8.2010
 
Das Ereignis an diesem Abend war aber der tschechische Oboist Vilém Veverka, der gleich mit zwei Konzerten, d-Moll von Bach und e-Moll von Telemann, das Publikum restlos fesselte. Seine Phrasierungskunst und die über lange Passagen gehaltene Atemspannung bot der weltweit gefragte Solist mit totalem, fast tänzerischem Körpereinsatz in einer Brillanz dar, die ihresgleichen sucht.
Durch ihn erreichte der tadellose Abend die kunstlerischen Höchstwerte.
 
 

Rheingau Musik Festival 2010: "PORTA PATET, COR MAGIS"

Vilém Veverka (Oboe) und das Münchner Kammerorchester gastierten im Kloster Eberbach

Luxemburger Wort, 3.8.2010, von Marc Jeck
 
Eigentlich sollte Albrecht Mayer als Solist mit dem Münchner Kammerorchester auftreten. Doch krankheitshalber musste der zum Instrumentalisten des Jahres 2010 (ECHO Klassik) gekürte Solo-Oboist der Berliner Philharmoniker sein Gastkonzert bem diesjährigen Rheingau Musikfestival absagen. An seiner Stelle wusste der tschechische Musiker Vilém Veverka das Publikum im Kloster Eberbach zu begeistern und alle waren sich an dem Abend einig: Diesen Oboisten sollte man nicht so schnell aus den Augen bzw. aus den Ohren verlieren.
 
Souverän stieg Vilém Veverka in das Konzert für Oboe und kleines Orchester D-Dur von Richard Strauss ein, nachdem der im Bläserregister sitzende Solist mit seinen Kollegen schwungvoll den Konzertabend mit der Ouvertüre zu Mozarts Oper "Le Nozze di Figaro" eingeläutet hatte.
 
Insbesondere war es der geschmeidige Ton des Solo-Oboisten des Münchner Kammerorchesters, der von Anfang an faszinierte. Spieltechnisch sicher und mit gutem Gespür für die Partitur präsentierte sich der 32-jährige Oboist dem Publikum des 1987 gegründeten Rheingau Musikfestivals.
 
Der warme Ton beherrschte die pausenlos ineinander übergehende Sätze des Strauss´chen Oboenkonzertes. Das Münchner Kammerorchester unter der Leitung seines Chefdirigenten Alexander Liebreich stand Veverka als zuverlässigen Musikpartner zur Seite. Lang anhaltender Applaus erntete der Solist. Dieser bedankte sich mit dem ersten Satz aus den sechs Methamorphosen nach Ovid für Oboe Sole von Benjamin Britten.
 
 
 

Rheingau Musik Festival: Das Münchner Kammerorchester mit Vilém Veverka in Eberbach

Wiesbadener Kurier, Eberbach,Axel Zibulsky,31.07.2010 EBERBACH
 
Albrecht Mayer hätte sicherlich noch eine Bach-Kantate als Zugabe gespielt, vermutete Oboist Vilém Veverka. Das war natürlich nicht ganz ernst gemeint, sondern bedeutete eine Anspielung auf die Vorliebe von Mayer, dem Solo-Oboisten der Berliner Philharmoniker, auf seinem Instrument gerne höchst ungewöhnliche Bearbeitungen aufzuführen. Ganz programmgemäß hätte Albrecht Mayer im Kreuzgang von Kloster Eberbach aber auch ein Originalwerk spielen sollen, das späte Konzert für Oboe und kleines Orchester von Richard Strauss. Doch dazu kam es in doppelter Hinsicht nicht: Der Solist war krank, der Kreuzgang an diesem Festival-Abend zu kalt. Beim Gastspiel des Münchener Kammerorchesters vertrat ihn der junge Tscheche Vilém Veverka in der Basilika.
 
Natürlich hätte der Serenadentonfall des Programms mit Werken von Wolfgang Amadeus Mozart, dem Oboenkonzert von Strauss und Richard Wagners „Siegfried-Idyll“ weit besser in den luftigen Kreuzgang gepasst. Aber auch in der Basilika konnte man sich ein Bild vom vorzüglichen Spiel des jungen Tschechen Vilém Veverka machen, als er die tönende Weltabgeschiedenheit des Strauss-Konzerts mild, weich und sanft intonierte: Der Zweite Weltkrieg war gerade zu Ende gegangen, doch Strauss flüchtete sich als Komponist in melancholischen Klassizismus: Daran mag man durchaus befremdet denken, wenn man das 1945 geschriebene Konzert hört. Immerhin trumpft keine Geste zu virtuos oder äußerlich zu brillant auf; das Konzert verinnerlicht, eben fast weltabgewandt zu spielen, gelang dem jungen Solisten dank seinem ungewohnt runden, warmem Ton auf der Oboe exzellent. Seine Zugabe war der „Pan“-Satz aus Benjamin Brittens „Metamorphosen“ für Oboe solo.
 
 

Hoboj, harfa a violoncello - nanejvýš novodobě

Hudební rozhledy 7/2010, Julius Hůlek
 
Jako jeden z nejpřínosnějších programů - co do nových a především skutečných estetických hodnot - doslova zářilo nokturno (17. 5.), kde se sólisticky i kolektivně postupně představili hobojista Vilém Veverka, harfistka Kateřina Englichová a violoncellista Petr Nouzovský. Dostalo se nám jedinečné příležitosti poznat reprezentativní vzorek současné hudební tvořivosti vskutku světového významu, která nezná limitujících hranic mezi jednotlivými kulturami.
Program pozdního večera rámovaly skladby Korejce Isanga Yuna (1917-1995), a to jednak Rufe pro hoboj a harfu (1989) a jednak Espace II pro hoboj, violoncello a harfu (1993), obě inspirované uměním současného vynikajícího německého hobojisty, dirigenta a skladatele Heinze Holligera a jeho manželky harfistky. Hoboj je preferovaným nástrojem v rámci Yunovy tvorby a na výrazu jeho hudební výpovědi je to znát - obdivuje jej, ale také před něj, tedy především interpreta, klade nemalé nástrahy. Ten autora na oplátku po zásluze odměňuje ironickým výsměchem. Takový dojem mě ostatně poskytlo Veverkovo virtuózní a jednoznačně vítězné elektrizující zápolení. Ještě dále v experimentátorství tohoto rodu zachází Ital Luciano Berio (1925-2003). Jeho Sequenza VII pro sólový hoboj (1969), rovněž věnovaná H. Holligerovi, přímo paradoxně až ironicky staví osamělého interpreta před stěží zvládnutelný úkol vypořádat se s různými styly, polyfonií a hlavně s neskutečnými technickými nároky, jichž se V. Veverka rovněž zhostil s bravurou a jednoznačnou výrazovou přesvědčivostí svého sdělení. Jeho maximální nasazení a následné vyčerpání bylo evidentní, ale pokořen byl Berio, nikoliv Veverka.
Výběr ze Suity The Crown od Ariadne (Ariadnina koruna) všestranného kanadského skladatele a vědce R. Murraye Schafera (1933) demonstroval mistrovství harfové interpretace určené soudobé hudbě se vším všudy. Stejně odpovědnou pozornost a preciznost věnuje půvabná Kateřina Englichová svým partům komorním, v Murrayově případě navíc nárokům a efektům mimo svůj nástroj. Jde svým způsobem o "nadrámcový" experiment.
Zcela před závorku bych "vytknul" zážitek z provedení Suity d moll pro sólové violoncello (BWV 1008) Johanna Sebastiana Bacha Petrem Nouzovským. Obdivuji u něj, jak bohatou a účinnou službu obětavě poskytuje právě novodobé a soudobé hudbě v rámci své interpretační a organizátorské mnohostrannosti. Poslech skladby, náležející zcela jinému světu než všechny předchozí, byl prostoupen kontemplativně vědoucí, svrchovanou a téměř až nebachovskou lyrikou.
 
 

Filharmonie Hradec Králové s Weiserem a Veverkou

duben 2010, Michal Novenko, Filharmonie Hradec Králové
 
Velký kontrast následující skladby přinesl skutečně výrazné oživení. Koncert pro hoboj a malý orcehstr Bernda Aloise Zimmermanna má navenek klasickou třívětou stavbu , vnitřní řešení jednotlivých vět je však dosti osobité. Při tom všem zachovává skladatel uměřenost proporcí a logičnost stavby. Mimořádně náročný hobojový part se proplétá s barvitou instrumentací orchestru, z níž i dirigent vykouzlil řadu překvapivě poetických momentů. Sólistův výkon imponoval především naprostou samozřejmostí, s níž Veverka tlumočil obsah díla, jakoby pro něj téměř neexistovaly technické hranice.
 
Přestávkou však ještě nekončila tato skvělá demonstrace možností zdánlivě křehkého nástroje. Rihmova Hudba pro hoboj a orchestr má v sobě zvláštní dvojlomnost, poměrně dlouhou dobu se odvíjí v uvolněných zvukových plochách, z nichž se na krátké okamžiky vynořují mlhavé náznaky tradičně znějících souzvuků. Sólový hoboj se několikrát dostává do neslýchaně vysokých poloh, v nichž se výrazně mění i témbr nástroje. Všechny záludnosti sólového partu zvládl Veverka opět s fascinující lehkostí a rovněž komplikovanost souhry s orchestrem si mohl mnohý posluchač uvědomit až zpětně.
 
 

Hobojista číslo jedna

Harmonie 3/2010, J. Bálek
 
Pozvat sólohobojistu Berlínské filharmonie Albrechta Mayera jako sólistu abonentního koncertu Pražské komorní filharmonie byl skvělý nápad.... Osobitým vystupováním na pódiu i hráčskými schopnostmi se Meyerovi rovná i český hobojista Vilém Veverka ......
 
 

ACHT BLÄSER IM GLEICHEN ATEM

Konzert des hervorragenden PhilHarmonia Octets Prague

Start des "Klenge Maarnicher Festival 2010", Loll Weber
 
Spätestens seit der Barockzeit gelten europaweit die böhmischen Bläser als Eliteinstrumentalisten. Das Prager Ensemble bestätigt diese Tradition auf eindrucksvolle Weise.
 
Der Einstieg in das Es-Dur Oktett op. 103 von Beethoven - ein Jugendwerk noch aus dessen Bonner Zeit und auch als Streichquintett bekannt - macht sogleich klar, dass wir es hier mit acht überragenden Musikern zu haben. Neben der makellosen instrumentaltechnischen Versiertheit besticht vor allem der dynamisch höchst differenzierte Vortragsstil in bestem kammermusikalischem Geiste. Da wird in der Regel eher unsolistisch diskret phrasiert und nuanciert. Entscheidend ist der gemeinsame Atem. Jeder hört auf jeden und das Einvernehmen erscheint auch im Bereich der Klangbalance optimal. Wie etwa die einzelnen Pulte die rhythmischen Feinheiten des Menuettsatzes leicht, ja schwerelos hintupfen, zeugt von einem reflektierten Gestaltungswillen hohen Ranges. Der lyrische Schmelz und der drängende rhythmische Fluss sind da und auch die kniffligsten Passagen (Hörner!) werden ebenso tonsicher wie brillant ausgeformt. Wunderbar!
 
Für den herzlichen Applaus sowie für die Blumen und die Weingeschenke bedanken sich die tschechischen Bläser mit dem Kopfsatz des Gordon Jacob - Divertimentos. Ein vollauf geglückter Start in den neuen Zyklus!
 
 

CD Risonanza - K.Englichová/harp, V.Veverka/oboe, I. Kahánek/piano

Supraphon 2009, Graham Melville-Mason
 
Here is a fascinating disc of attractive twentieth century Czech chamber works, opening with Jan Hanuš´s Trio concertante, following with Eben´s Risonanza for solo harp and Ordo modalis for oboe and harp and closed with Haas´s Suite for oboe and piano...
 
Members who have attended the Leamington Czech Music weekends will recall Kateřina Englichová playing Petr Eben´s Risonanza to great effect. Although given its first performance in Berlin, Kateřina gave the Czech premiere and it is good to have her fine reading preserved here. The modal element of the title is present throughout the Ordo modalis, which was first performed in Olomouc in 1964 by Jiří Mihule and M. Kožíková.
 
In this recording it is beautifully played by Vilém Veverka and Kateřina Englichová, Petr Eben´s understanding of the capabilities of both instruments´specific sound worlds and techniques being amply and effectively demonstrated. Pavel Haas´s Suite for oboe and piano will be better known to many members and here all three movements are given strong and satisfying performances.
 
 

Fulminanter Auftakt der 10. Internationalen Musiktage in Falkensee am 27.3.2009

 
FALKENSEE - Die Internationalen Falkenseer Musiktage bestehen seit zehn Jahren, Grund genug, zum Auftakt am Freitag in der Falkenhagener Kirche ein Ensemble der Spitzenklasse einzuladen: das Trio aus Prag.
Die Harfenistin Katerina Englichova ist im Havelland keine Unbekannte mehr. Ihr zur Seite standen die Flötistin Sofie Vokalkova und der Oboist Vilem Veverka, ebenfalls Instrumentalisten von internationalem Rang. Das Programm des Eröffnungskonzertes „Vom Barock zur Moderne“ versprach Entdeckungen zeitgenössischer Komponisten.
 
Zu Beginn war von dem Barockkomponisten Georg Philipp Telemann die Triosonate in a-Moll zu hören, in der die Harfe den Part des Basso continuo temperamentvoll übernahm. Katerina Englichova spielte mit sichtlicher Freude an ihrem imposanten Instrument. Für ein kurioses Zwischenspiel sorgte das rhythmische Klappern der Schalllochdeckel der Oboe, die Vilem Veverka meisterlich beherrschte. Er studierte in Berlin und trat bereits unter Simon Rattle auf. Seit 2005 musiziert er zusammen mit Katerina Englichova.
 
Katerina Englichova hatte ihre Ausbildung in Prag begonnen und konnte mit einem der angesehenen Fulbright-Stipendien ihre Studien in den USA fortsetzen. Sie hat über dreißig CDs eingespielt und trat schon mit Musikerlegenden auf wie dem Cellisten Mstislaw Rostropovic und dem Geiger Pinchas Zukerman. Als Solistin war sie im Berliner Kammermusiksaal zu hören und in der New Yorker Carnegie Hall.
 
Die Préludes für Oboe und Harfe von Débussy mit ihren tänzerischen Melodien zeigten, wie harmonisch sich die Instrumente ergänzen können. Die Künstler waren hervorragend aufeinander eingespielt. Die kahlen Wände der Kirche schufen eine durchsichtige Akustik, für die warmen Töne der Harfe und der Blasinstrumente.
 
 

Koncert pro hoboj Martina Hyblera na Pražských premiérách 22. března 2009

 
Koncert ukázal, jak důležitý je pro moderní hudbu interpret. Výkon Viléma Veverky totiž poprvé v ten večer přinesl novou kvalitu. Efektní (i když ne samoúčelně) skladba s tradičním třívětým půdorysem stojí a padá se sólistou a zdravé Veverkovo šoumenství spolu s technickou brilancí a značnou emocionální investicí probudilo atmosféru v sále. Chceme-li od soudobé kompozice víc, než abychom po jejím vyslechnutí pokývali hlavou a řekli „zajímavé“, potřebujeme hráče, jako je Vilém Veverka.
 
 

Haydn Biennale Mechelen

Hobo en Vilém Veverka

 
Den hobofenomeen zoals de Tsjech Vilém Veverka horen velen zelden meer dan een keer in het leven live. De Haydn-biënnale slaagde erin om het publiek deze man driemaal te doen optreden in twee dagen tijd. Er waren nogal wat gelukkigen die deze virtuoos twee keer en sommigen zelfs drie keer achter elkaar hoorden concerteren. Hoe omschrijf je zulk een denderend muzikant die erin slaagt het publiek zo mee te slepen dat het niet durft te kuchen tussen de delen van de werken? Veverka heeft niet allen een letterlijk adembenemende techniek — nooit zag ik zo iemand in enorme lange bogen, beheersing en kracht dit moeilijkste blaasinstrument bespelen — hij heeft een bijzonder breed muzikaal inzicht en het vermogen dit het publiek kenbaar te maken.
 
Het overbekende en platgespeelde concerto voor hobo en orkest van Allessandro Marcello kreeg veel meer invulling dan we mochten verhopen met de vertolking van Vilém Veverka. De interpretatie van de hoboïst sloot bovendien volledig aan met het opiniestuk dat je elders in Klassiek Centraal kan lezen. Hier werd de muziek op een hoger niveau getild en dit lokte bij het publiek een reactie van ingetogen opwinding uit.
 
Het Concerto in a voor hobo en strijkers van Vivaldi werd door het eerder wat slordig spelende orkest hemels gespeeld en dit dankzij de mimiek naar en het contact met het orkest van de solist. Door zijn geniale uitvoering nam hij het orkest op sleeptouw en het podium stond plots vol topkwaliteit van ontegensprekelijk, algemeen leidend internationaal peil. De interpretatie van het Andante in dit concerto zorgde na afloop voor een muisstille zaal. Dankzij het muzikale inzicht en zijn wijze het kenbaar te maken aan de luisteraars, begreep ieder dat Vivaldi al te dikwijls te speels en te los wordt uitgevoerd en men de intense gevoelswereld van de man, die wel degelijk in zijn muziek verhaald wordt, (nog) niet echt ten volle ontdekt heeft.
 
 

Hra na hoboj, která brala dech

Čeští komorní sólisté s prvotřídním sólistou na Mitte Europa
 
Poté následovalo setkání s Vilémem Veverkou, sólovým hobojistou Filharmonie Brno. Je zván dirigenty první třídy k proslulým orchestrům. Vysoká škola „Hanns Eisler“ v Berlíně a orchestrální akademie Berlínských filharmoniků jsou německé pilíře jeho mezinárodního vzdělání. Způsob, jakým hrál Hobojový koncert d-moll J.S.Bacha a po pauze koncert e-moll G.Ph.Telemanna, bral dech, který se zdál oproti tomu nevyčerpatelný. Každý dýchal a putoval s ním po velkých melodických obloucích pomalých vět, které prostřednictvím svého nástroje vyzpíval. Bachův koncert oprostil od strohé přísnosti a ponechal dominovat hobojovou hru a hudbu samu za sebe. Byl to více než skvostný prožitek…
Sächsische Zeitung, 24. Juni 2008, Hans Peter Altmann
 
 

Koncert s Vilémem Veverkou a Ernesten Hoetzlem

Na Zelený čtvrtek zařadila Moravská filharmonie další z koncertů letošní sezóny. Byl zasvěcen německé hudbě a na programu se objevily Variace na téma Josefa Haydna, vytvořené Johannesem Brahmsem roku 1872, Koncert pro hoboj a malý orchestr Richarda Strausse a v závěru Symfonie malíř Mathis, významné dílo v třicátých letech do USA emigrujícího Paula Hindemitha.
 
Koncert i náročné publikem uspokojil, zvláště byl oceněn nadaný a umělecky už vyzrálý hobojista Vilém Veverka, který se již více než deset let pohybuje v hudebním světě jako velký adept na vítězství ve všech soutěžích a festivalech. Své mistrovství po studiích na konzervatoři a AMU rozvinul na prestižních mistrovských kurzech a nemálo podnětů získal při kontaktech a umělecké spolupráci se světovými špičkami. Koncert pro hoboj a malý orchestr Richarda Strausse zaujal právě tím, že skladatel dokázal v maximální míře využít možností sólového nástroje a v pozdním věku vytvořil dílo, které patří k nejvyhledávanějším. Svou atraktivností Richard Strauss v podání Viléma Veverky a MFO zastínil úvodní i závěrečnou část koncertního večera.
Zpravodajství Olomouc, 21.3.2008, Bohumír Kolář
 
 

Psychedelická klasika

Nebojte se, nešlo o koncert pod vlivem drog, byl to seriozní koncert Moravského podzimu v podání špičkových umělců – cembalistky Barbary Marie Willi a hobojisty Viléma Veverky. Navíc v důstojných prostorách Konventu Milosrdných bratří, a to v pátek 5. října 2007.
 
Další nezvyklost byla dramaturgie koncertu. Baroko, klasicismus, moderna. A do třetice výběr skladeb. Barbara Willi s Vilémem Veverkou vybrali díla známé spíše méně. Hráli výborně. Oba předvedli výkon hodný umělců světové úrovně. Skladba Petra Grahama, který byl na koncertě přítomen, vzbudila mezi publikem značný ohlas. Divokost, temperament, rozdrásanost, ale i mírná, sytá melodie; harmonické se střídalo s trápivým, klidné s extatickým, pohádkové s psychedelickým. Divoké pasáže na cembalo uváděly člověka ve zvláštní vytržení blížící se málem transu. Byla to rozhodně skladby sugestivní a stálo za to ji slyšet a bude zajímavé si ji poslechnout někdy znovu…
Kult, Radim Ošmera, 15.10.2007
 
 

Čeští komorní sólisté s Vilémem Veverkou v Jižní Americe

10 koncertů v Peru (2 x Lima), Brazílii (Sao Paulo, Rio de Janeiro, Ribeirao Preto, Vitoria, Olinda) a Argentině (Cordoba, Rosario, Tucumán)
 
S brněnským souborem se přes Atlantik vydal hobojista Vilém Veverka. Talentovaný třicetiletý muzikant má za sebou dvě sezóny s Berlínskými filharmoniky, tedy nejslovutnějším orchestrem světa. Exotické končiny si ale také nemůže vynachválit.
„Přestože má jihoamerické publikum častý kontakt s klasickou hudbou, byl projev jejich neskrývaných a silných emocí až neskutečný. Já se často cítil, jako kdyby na pódium vystoupil Ronaldino“, hodnotí svůj první vstup na jihoamerický kontinent Veverka. Přiznává, že jako sólista tak dlouhé turné ještě nikdy neabsolvoval. Talentovaný hobojista už má za sebou vystoupení v newyorské Carnegie Hall, opakovaně hrál v Asii. Při vzpomínkách na poslední turné Veverkovi prý už napořád budou před očima vyvstávat spontánně reagující lidé, ale také honosné koncertní sály s nádhernou španělskou koloniální výzdobou a mimořádnou akustikou.
MF Dnes, L.Mareček, 9.10.2007
 
 

Průkopník klasické hudby

Hudba od Jana a Karla Stamice v Seligenstadt
 
Vilém Veverka (pocházející z Prahy) podal krajně subtilní, diferencovanou a zvukově ušlechtilou interpretaci Mozartova Koncertu pro hoboj a orchestr C-dur KV 314. Suverénně a zvukově vytříbeně zvládl ty nejživější pasáže. Velice zpěvně, skoro zbožně, celebroval druhou větu se svými elegickými melodiemi, hoboj Veverkovi pod rukama jen zpíval. Zčerstva a až přemrštěně zahráli hudebníci Rondo třetí věty.
Frankfurter Allgemeine, H. Budweg, 16.7.2007
 
 

Neskutečně krásná večerní hudba

Koncert Bavorského komorního orchestru s díly Mozarta a Stamice v křížové chodbě opatství v Seligenstadt
 
Mladý hobojista z Prahy nadchl excelentní virtuozitou a nekomplikovaným způsobem hry. Orchester se dynamicky držel zpátky, aby tak ponechal sólistovi prostor k rozvinutí zvukových možností nástroje a jeho brilantní techniky. To si sólista vychutnal a vyhrál v originálních kadencích ve všech nástrojových nuancích, trylkujíc, volajíc, zpívajíc. Finále Rondo „Jaká slast, jaká rozkoš“ se stala doslova a do písmene zážitkem jak pro sólistu, tak hudebníky a nadšené publikum, které tento grandiózní výkon honorovalo dlouhotrvajícím potleskem.
Main-Echo, J.Döring, 16.7.2007
 
 

Veverka zase válel

 
Koncerty, na které chci jít, si obvykle vybírám podle dramaturgie: chci slyšet zajímavé tituly, nejradši něco, co ještě neznám. Budou-li na pódiu hvězdy, mě tolik nezajímá. Jedním z velmi mála jmen, která způsobí, že jdu výjimečně především „na osobnost“, je hobojista Vilém Veverka. V jeho případě je však vždy splněna i ta první podmínka, a sice zajímavá dramaturgie. Vilém Veverka s klavíristou Danielem Wiesnerem vystoupili v rámci Pražského jara (13.5.) na matiné v Lichtenštejnském paláci. Hráli Brittena, Dutilleuxe, Castiglioniho, Bera a Haase. Ačkoli se o hoboji v učebnicích píše, že je „technicky méně pohyblivý, zvláště ve staccatových pasážích rychlého tempa“, Veverka dokáže tato tvrzení zcela popřít. Navíc předvádí obdivuhodný rozsah dynamiky a výrazových poloh.“
Deník hudební kritičky, S.Barančicová, červen 2006
 
 

Objev Pražského jara

I když jméno teprve osmadvacetiletého hobojového virtuóza Viléma Veverky není naší veřejnosti neznámé, možnost pražskojarního recitálu pro něj určitě byla potvrzením, že interpretačně velmi osobitá cesta, kterou se vydal, je správná.. Kompaktní program celého koncertu se skládal výhradně z tvorby dvacátého století – posluchači se tak mohli přesvědčit o široké škále výrazových možností hoboje. Zvlášť barevný tón Viléma Veverky působil v českém prostředí jako příjemné překvapení.
 
….Veverka přednesl českou premiéru skladby Alef pro hoboj sólo Nicola Castiglioniho. V intencích Nové hudby v ní Castiglioni využívá rozmanité možnosti hoboje. Proti tradičnímu názoru o náročnosti a dokonce smyslu takovéto hudby svědčil i fakt, že skladba Alef byla i posluchačsky nejúspěšnějším kusem programu. Do značné míry na tom mělo podíl bravurní nastudování Viléma Veverky, který je specialistou na hudbu druhé poloviny dvacátého století.
Hudební rozhledy, M. Matzner, červenec 2006
 
 

Pražské jaro 2006

 
Všem, kteří mají hoboj spojený jen s barokem nebo s tklivými pasážemi romantických symfonií Vilém Veverka udělil jedinečnou lekci. Za doprovodu klavíristy Daniela Wiesnera se jeho nástroj proměňoval od skladby k skladbě. Ať už to byl virtuózní a sofistikovaný Britten, impresionisticky vylehčený Dutilleux nebo vtipně avantgardní Castiglioni pro sólový hoboj. Za vrchol dopoledního matiné by bylo možné považovat Suitu pro hoboj a klavír Pavla Haase z roku 1939. Vilém Veverka, osmadvacetiletý hobojista, vítěz soutěže v Tokiu, který byl jako stipendista Krajanovy akademie dvě sezóny také hráčem Berlínských filharmoniků, provedl koncert fenomenálním způsobem.
Festivalové zpravodajství, J. Bálek, květen 2006
 
 

Kdo zářil na Mladém pódiu?

 
Druhou polovinu večera naplnil Koncert pro hoboj a komorní orchestr H 353 Bohuslava Martinů a Suita A dur, op. 98b Antonína Dvořáka. Hobojista Vilém Veverka sice předvedl suverénní show (hra zády k publiku, utírání potu do rytmu, záklony postavy a šoupání podrážek), ale když jsem zavřel oči, slyšel jsem rovný a lahodný tón a především virtuózní hru.
Hudební rozhledy, srpen 2005